Zuřivec

Povídka o provokacích.

Text © Vratislav Mlčoch

á rozhodně nejsem chudinka subinka, co se s potěšením nechává trestat od svého Pána a přičinlivě naříká se zadkem vypjatým ke stropu, a už vůbec ne trestaná služtička, co z nedostatku odvahy se nechává zbůhdarma bít svým chlebodárcem za smyšlená provinění a snaží se s ním vydržet povzbuzováním jeho ztopořeného a zpotvořeného ega. To tedy rozhodně NE! Já jsem svobodná a svobodomyslná samostatná žena, která je ráda divoká a nezkrotná a má ráda divoké a nezkrotné muže, zejména ve své posteli. Samozřejmě že to má svá úskalí, tak jako všechno ostatní. Hleďte!

* - 1 - *

Ani já jsem nepadla daleko od stromu a mezi mými rodiči by se občas daly jímat silné výboje napětí, dokud se nezvrhly ve scénu domácího násilí. Mydlili se o sto šest dokud se nezamkli v ložnici, odkud to pak hřmělo dál dokud nevyšli ven se zářícími úsměvy ve tváři. Šťastně se pak smáli. Zprvu jsem nechápala svou mámu, protože jsem se především otce vlastně bála, až mi matka vyložila: „Žena řídí chod domácnosti vždy a ve všem a bývá vždycky po jejím, to si pamatuj a řiď se tím! Ovšem za jistých okolností je pro ni lépe, když svého muže rozzuří třeba až k nepříčetnosti, ale i pak musí mít veškeré dění pod kontrolou. Však se časem neučíš nebát se a nebýt chudinka!“ No a já se učila, dokud jsem svou učitelku nepředčila.

Není snadné najít si muže, který má svůj vztek pod kontrolou i v nejvypjatějších chvílích, a párkrát mi při tom hledání šlo ne-li o život, tak o zdraví a pěknou fazónu, ale všechno zlé je pro něco dobré a já se tak naučila snést nějakou tu ránu a nepropadnout panice. Té jsem nesměla propadnout nikdy, takže jsem se záhy naučila zastavit zuřící monstrum ledově pronesenou větičkou: „To by stačilo!“ Ovšem musí být mrazivě ledová a bez jakýchkoliv emocí, zejména bez bolesti. Je to lepší a účinnější než veškeré ty červené stopky, které používají subinky při svých hrátkách s Domem. Tady zuříme a milujeme se doopravdy a ne jen jako. Toto rozhodně není ani vztek s kondomem, ani sex přes prezervativ, ale holé a čisté emoce. A láska, samozřejmě hlavně láska.

Nakonec se mi zadařilo a já jsem si svého vzteklouna našla. Přesně takového, o jakém jsem snila: něžného, jemného a pozorného, který by mě na rukou nosil, dokud jsem ho nerozzuřila a my nezdemolovali ložnici vášní, při které se třásl celý dům. Jasně, že jsem také nějakou tu ránu schytala, to patří k věci, a mívala jsem po těle také nějaké ty hematomy, naštěstí ne v obličeji. To si ten můj divoch hlídal a já dbala, aby mu ta trocha nutné sebereflexe vždy zůstávala. Však také bylo patrné, jak mi ženské v domě závidí tu naši bezbřehou vášeň. Bylo to vidět už od pohledu a já mnohdy schválně nechala vykukovat nějakou tu modřinu, abych si to víc užila, „To není doopravdy, ale jen jako,“ vysvětlovala jsem dětem ty naše bouře. Stejně se táty bály jako já zamlada toho svého.

Ještě jednou pro ty méně chápavé a více útlocitné: neměli jsme žádnou dohodu, ani písemnou, ani ústní, co se smí a co už ne, stejně jsou takové smlouvy na nic. My se řídili jen momentálními emocemi. Jasně že se stávalo, že ten můj vztekloun si potřeboval na mně vylít vztek, ale já ho dovedla jak vydráždit, tak zklidnit, i když mnohdy bylo moudřejší nechat ho vyzuřit se a ve vhodnou chvíli jej stopnout tou svou ledově mrazivou větičkou. A zbytek jeho vzteku pak nechat odeznít v lůžku. Většinou tak, že jsem ze sebe shodila své domácí oblečení, lehla si a řekla: „Tak tohle si raději poslechnu vleže…“ Fungovalo mi to. Ale stejně se častěji stávalo, že jsem ho vyhecovala já, aby se mi to jeho nošení na rukou nezačalo zajídat.

Viděli jste někdy pářit se dva gepardy třeba v ZOO? To je pohled pro bohy, i když to nejpodstatnější si odehrají ve svém kotci. Ale ta jejich předehra! Jednou jsem se k tomu nachomýtla s dětmi a ty se nemohly odtrhnout od výběhu. „To bylo krásné, že?“ optala jsem se jich. „To bylo skoro jako když se s taťkou perete,“ špitla ta nejmenší, která z nás ještě neměla rozum. Ale od té doby na nás koukala jako na dva gepardy, které měla doma ke svému obveselení.

Naše ruce, zuby jazyky a nohy se při tom divoce míhaly jako u gepardů, tiskly, kousaly, lízaly a ovíjely se v divokém a nepředvídatelném zmatku, dokud jsme nezamkli za sebou dveře od ložnice, neshodili ze sebe své hadry (kolikrát z nich hadry už skutečně byly) a nevrhli se na sebe, oba nachystáni a nažhaveni, on do mne vnikal a já uhýbala a vysmekávala se, ale jen abych ho ještě víc rozdráždila a taky ho ovládla a celé to dění si mohla řídit po svém. A pak jsem si na něj nasedla a zuřivě přirážela, jako bych mu chtěla pánev rozdrtit, dokud on mne ze sebe neshodil, neotočil mne nohama vzhůru, neznehybnil svýma ruka a nedokončil svou ejakulaci, zatímco já mu drásala záda a dělala cucfleky na krku a na ramenou, až skučel, naříkal a stříkal. Nakonec, už klidní a oblečení, jsme ložnici uklidili, vrátili postele na svá místa, protože při tom mumraji kolikrát doputovaly na opačný konec místnosti, nenarovnali předložky na podlaze a nesrovnali polštáře, které nám posloužily k jiným účelům než původně měly. K užitečnějším účelům.

Pak jsme se prohlédli a ošetřili svá těla. Hojivá mast a dezinfekce a after care. Zejména tu dezinfekci jsem si užívala, protože jsem mu musela ošetřit ty mé hluboké škrábance kolikrát až do krve. Přitom pán tvorstva skučel víc, než když jsem ho drásala. Holt dezinfekce trošičku pálí. Však proto jsem si pěstovala silné, ostré a špičaté nehty. Jako kočičí drápy.

Ale žádná sranda netrvá věčně, zejména je-li pořádně divoká.

(Pokračuje v příštích našich novinách)

Vyšlo 8. 3. 2024
Autorem všech textů je Vratislav Mlčoch. Kontakt na bloggera babocka@vram.cz. Chystaná kniha Pošta: babocka@vram.cz
Píši a vydávám knihy novel a
povídek o mezilidských vztazích.
V tomto blogu vychází
Texty z těchto knih tak
krátké, že je přečtete dřív
než vás někdo bude postrádat.
Knížky vydavatelství VRAM - info viz www.vram.cz

Vlastní spotřeba důchodců tvoří nemalou část naší HDP. Neškudlete proto na jejich penzích, škudlíte na sobě!