Programátorka – péče vítězí

Novela o nezdolné bojovnici

Text © Vratislav Mlčoch

idskou povahu formují především geny zděděné po rodičích, pak vliv okolí, tedy hlavně rodičů nebo pěstounů v prvních letech života, a nakonec vliv společnosti v době dospívání a později. Může ten vliv vyústit v dobrého člověka, ale také skončit špatně. Nejen sériovým vrahem, abych zašla do extrému, ale také v člověka sotva způsobilého k životu ve společnosti. Psychologie má velké množství cizokrajných termínů, které popisují různé úchylky a neduhy našich duší tak složitě, aby se v tom čert vyznal. Zejména u amatérů sotva chápajících, o čem hovoří, a ukvapeně hodnotících na základě ojedinělého náhodného jevu. Jako třeba u autora tohoto textu. Ale kdo se vyzná také v neduzích těla? Ani lékaři kolikrát ne.

No a já jsem se z toho sajrajtu musela vyhrabat sama. Tedy skoro sama.

* - 1 - *

Měla jsem od počátku smůlu. Genetika dopadla celkem dobře, ale průšvih byli rodiče a těžko říci, kdo z nich se na mně podepsal hůř. Matka byla narcistka, které jsem svým narozením nenávratně poškodila její hlavní přednost a výdělečný nástroj, tedy její tělo, a z toho pramenící její nenávist, která v ní stále dřímala a probouzela se při každém pohledu na mou maličkost. Sebe samu považovala za zcela dokonalé stvoření a já jí jakýkoliv dobrý dojem mařila. Mařila jsem jí i lásku mého otce, tedy mého zploditele. Studený odchov z její strany stručně a mírně řečeno. Neexistovalo pohlazení, pomazlení, pochování v náruči, vlídné slůvko. Na pořadu každičkého dne byly neustálé ústrky, odmítání a trestání ranami a zlými slovy. Celé to vyústilo v syndrom hladového srdce, který mne po celý život hnal z jedné nevhodné náruče do druhé, ještě horší. Dokud se nevyskytla osoba, která mi s tím vším hodně pomohla.

Otcův vliv byl mnohem horší. Ženy považoval za neplnohodnotná stvoření, způsobilá jedině ke službě pánům tvorstva a plození synů, pokračovatelů rodu. Těch se mu nedostalo a své zklamání a frustraci z toho pramenící si vybíjel na matce a hlavně na mně. Jako by to byla má vina! „Jsi úplně nemožná, neschopná, ohyzdná a blbá,“ bylo jeho hodnocení mé matky a mně samotné, kterým nás neustále častoval. „Jen se podívej na ten bordel, který máš v domácnosti, ochutnej ten blívajz, který mi předkládáš k jídlu, a koukni se do zrcadla na svůj ksicht a rozkyslou prdel s nulovýma kozama, se kterou bych měl jít do postele a do společnosti. Je mi z tebe na blití!“ a když to máma slyšela, odtáhla mne do vedlejší místnosti a tam mě seřezala až jsem hrála všemi barvami. Ne že bych od táty nebývala bita, taky a notně, stačilo, aby stoupl na nějakou mou hračku a hned byl řev a pršící rány.

„Jsi nemožná bordelářka, jaktěživ po sobě neuklidíš a když, tak to ve skříni vypadá ještě hůř než na zemi,“ řval a mlátil mne, „já ti to snad nikdy nenatluču do té tvé blbé hlavy! Nic neumíš, nic pořádně neuděláš, nic se nenaučíš, vůbec k ničemu nejsi a ani nikdy nebudeš!“ a když jsem se chtěla zavděčit a fakt důkladně a hezky po sobě uklidila dřív, než přišel z hospody domů, dopadlo to ještě hůř. Otevřel skříňku s mými věcmi, všechno vyházel na zem, seřezal mne a když jsem to neměla do půl hodiny vzorně uklizené, dostala jsem nášup a máma taky za to, jak nemožného spratka mu porodila. Vůbec jsem si netroufala doma něco udělat abych nebyla ještě víc bita. Přitom, když jsem byla sama, byla jsem šikovná, uměla převlékat panenky a vystřihovat papírové ozdoby, stačilo jen, když jsem to mohla na chvilku někde okoukat. Ale ve škole? Domácí výchova se na mém sebevědomí podepisovala i tam a vyvolávala šikanu ode všech vůkol, od spolužáků i učitelů. Pětky a poznámky jen pršely a doma to pak stálo za to.

Jako z udělání jsem jejich sklony a způsob jednání podědila a zkoušela je aplikovat na menších dětech. Běda, třikrát běda! Sousedka od vedla si na mne přišla stěžovat, jak se chovám k jejímu malému chlapečkovi, a napřed máma a pak táta mne zmlátili tak, že jsem celý týden se nedokázala postavit na nohy. Ještě jeden podobný incident pak stačil, že jsem už nadlouho si netroufala něco podobného nikomu udělat. Uvědomila jsem si, že bít a týrat děti mohou jen dospělí.

* - 2 - *

Ještě než jsem přišla do puberty, nastala se mnou velká změna, která se pak vyvíjela dál. Nejdříve po velikém kraválu mezi rodiči, při kterém vzalo za své téměř veškeré kuchyňské vybavení: „nač ti to asi bude, když neumíš uvařit ani kafe a jsi líná jak veš!“ zhodnotil mámu táta a práskl za sebou dveřmi, aby je už jakživ neotevřel. Nelitovala jsem toho ani na chvíli, protože se mi ulevilo. Ne že by se máma polepšila, to ani náhodou, ale ubylo mi otcovo bití a nadávky, a největším máminým nepřítelem jsem už nebyla já, ale otec a všichni chlapi vůkol. Jak jen mohli, ti nevděčníci, opustit tu nejlepší, nejhodnější a nejkrásnější ženu pod sluncem, tedy ji? Tak na ně nadávala kudy chodila a v té spršce hněvu jsem se snadno ukryla já, její druhé nejhorší neštěstí, Mé srdce ale hladovělo dál.

Ke změně došlo i ve škole. Začali jsme se učit odborné předměty a dostali jsme nové učitele, kteří vůči mě neměli předsudky z dřívějška. Navíc mě to nové učení začalo bavit, zejména děják, zemák a příroďák a hlavně informatika. „S počítači je to jako s malými dětmi: všechno jim musíme nachystat a důkladně vysvětlit a ony to pak rychle a pečlivě udělají za nás,“ vysvětlil nám učitel a tím mne dostal. Vysvětlovat a chystat něco jako malým dětem byl úkol, který mne vzal za srdce. Začaly být moje malé děti a já se ráda učila rozumět jejich řeči. Počítače sice bavily skoro každého, ale většinou jenom hry a podobné blbinky, které se daly rovnou pouštět z plochy, ale něco chystat a připravovat? Na to byli všichni líní, Tedy skoro všichni a já navíc byla holka, bílá vrána. Tak mi učitel všechno rád vysvětloval důkladněji než ostatním a já se mu odvděčovala bystrým chápáním. Dokonce mi začal půjčovat odborné časopisy a knihy a já studovala, až se mi za ušima kouřilo. „Kde mám tu holku?“ pídila se máma s napřaženou vařečkou v ruce. „Ty se učíš? To je dobře. Aspoň ukážeš těm blbým chlapům, že my ženy máme na víc. Tak se uč a pak ukliď ten binec v kuchyni!“ vařečka jí poklesla a nechala mne být. Zlaté učení, diamantová škola!

Jen ta puberta mne trápila. Hlad mého srdce po něze a lásce se prohloubil o to hůř, že doma nebyly peníze na mé hezké oblečení, protože všechnu měnu spotřebovala máma na sebe a svůj reprefond. Pro mne zbyl jen sekáč a ten teprve tehdy, až mi bylo všechno malé. „Kde mám brát prachy, když na tobě všechno jen hoří a ze všeho natotata vyrosteš!“ obracela každou kačku dvakrát a pak koupila to nejlevnější a nejvíc obnošené. „Koukněte holky na ni, zas má něco nového a rovnou stoletého,“ smály se mi pak spolužačky před kluky. „Však ono to není nové, vždyť v tom lítaly holky z vyšších tříd dávno před ní!“ dorážely mne. Pak jsem měla upoutat nějakou klučičí pozornost! Ani ten nejubožejší kluk si mne nevšímal a mé srdce přímo krvácelo, zvlášť když mne máma pokaždé ostříhala úplně nakrátko, abych nespotřebovala moc šamponu a byla hned vykoupaná.

Ale ty odborné předměty a navíc anglina mi všechno vynahrazovaly a já začala dostávat jedničky, tedy ne ze všech předmětů, pochopitelně. Ale i ty stačily: „asi nebudeš tak blbá, jak říkal táta, a to je dobře. Ukážeš všem, že jsi chytrá holka a že my ženy se chlapům nejen vyrovnáme, ale že je předčíme!“ hodnotila mne máma a už mne tolik nebila. Něha a láska dál žádná, ale ubylo nenávisti a to mi muselo stačit.

* - 3 - *

Ze základky jsem vypadla jako ta nejubožejší šupačka, ale ne ta nejblbější. Zůstala za mnou spousta děcek, dokonce i kluků. Jen ta i a y, mě a mně mi nikdy nevlezly do palice v našem rodném jazyce a taky některé věci v matice a geometrii. Ale nač by mi taky byly, vždyť nebyly podstatné. Zato s počítači jsem si rozuměla perfektně, jazyky Fortran, C++ a dokonce i assembler mi něco říkaly a tak máma tentokrát nelitovala peněz a dala mne na školu, kde se s počítači hodně pracovalo. „Ukážeš těm nafoukaným blbounům, že ženská taky za něco stojí a není jen služka do kuchyně a příslušenství do postele. Pořádně se uč ať jenom nevyhodím peníze,“ motivovala mne a já byla ráda, že mě vzala na milost. Dokonce ze svého reprefondu mi koupila nové ošacení, abych nebyla za ubožačku, a to u ní něco znamenalo. Má cena vzrostla a já jsem se fakt dřela, abych mámu nezklamala.

Ale pořád to nebylo dost. Syndrom hladového srdce ve mně stále dlel a srážel mne dolů. Ti pěkní kluci, se kterými bych ráda chodila, muchlala se s nimi a časem si je vzala a měla s nimi děti, si mne sotva všímali a pokud ano, tak jenom na chvíli, na zaplnění pár prázdných dní mezi velkými láskami. Těmi jsem nebyla já, ale jiné, krásné a sebevědomé holky, kterým stačilo udělat na ně oči a měly je. Tohle já nedokázala, má méněcenností přeplněná dušička mne stále držela při zemi. Tak na mě zbývali jen ti šupáci, o které by si ty krásky neopřely ani kolo, kdyby tedy na kole vůbec jezdily. Láska, kterou odborníci nazývají „krátkodobou poruchou emočního spektra,“ se mi vyhýbala. Mimochodem, ta definice se mi líbí. Zejména to slůvko krátkodobá je velice výstižné a výraz porucha vrací psychology na úroveň automechaniků nebo opravářů automatických praček.

Nakonec jsem z nedostatku lepších zakotvila vedle jednoho takového ubožáka a co čert nechtěl, z něj se obratem stal mistr světa a celé galaxie, jak mi usilovně cpal do hlavy. Manipulátor neštítící se žádných úskoků, aby si zotročil holku a udělal z ní svou služku. Tedy tenkrát jsem to tak nevnímala, to až později se mi otevřely oči. Tehdy jsem byla zaláskovaná, tedy přeplněná onou poruchou emočních priorit do toho ubožáka, o kterého bych si dnes nejen neopřela ani kolo, ale s chutí jej nakopala do koulí, aby mu ten jeho nevybitý testosteron vyplul z palice jinou cestou. „Milující žena, tedy pokud je skutečně milující a není jen vypočítavou mrchou, pro svého milovaného ráda a bez prošení udělá všechno na světě, tedy samozřejmě s výjimkou některých nevhodných záležitostí. A ten její kluk na oplátku zase udělá totéž pro ni,“ ládoval mi do hlavy a jako příklad dával vyprané a vyžehlené prádlo a košile, teplé večeře a nedělní oběd, úklid domácnosti a tak dále a podobně. A já blbka ráda a ochotně kmitala, aby byl milostpán spokojen. Ale pomalu a jistě mě to začínalo štvát, protože život na úrovni s mužem v určitém postavení přece musí vypadat jinak než to naše šupácké živoření a škudlení. Navíc se choval příšerně i v posteli, ne jako kanec, ale jako vyložené prase. Ani zuby si ten čuňas nemyl, z huby mu smrdělo přímo odporně. Nechci na to vzpomínat a tak se o tom nebudu rozepisovat. Ale člověk na úrovni v žádném směru rozhodně nebyl, byl to jednáním, vychováním i mluvou člověk ze dna společnosti. Ale tehdy jsem byla blbá a netroufala si ani ceknout.

(Pokračuje v příštích našich novinách)