Aktualizováno vždy o víkendu.
Internetový týdeník o kultuře
a společnosti od r. 1998
Kontakt na redakci
babocka@vram.cz
Internetový týdeník

Tell or Show se vydá cestou necestou. Do Divadla Bolka Polívky zavítají Janek Rubeš a Radek Jaroš

Originální divadelní talk show Tell or Show moderátora Filipa Tellera pokračuje 19. března v  Divadle Bolka Polívky dalším dílem, tentokrát s podtitulem Cestou necestou. Pozvání do gauče pro hosty přijali reportér a držitel ocenění Křišťálová lupa Janek Rubeš a horolezec Radek Jaroš, který jako první Čech a teprve patnáctý člověk na světě vystoupil na všech čtrnáct osmitisícovek světa a získal tak prestižní Korunu Himálaje. Vstupenky jsou k  dispozici na webu tellorshow.cz, na webu a pokladně Divadla Bolka Polívky a v  prodejní síti GoOut.

„Česká republika se může pyšnit celou řadou cestovatelů a dobrodruhů – od Zikmunda s  Hanzelkou přes Miroslava Stingla až po Jiřího Kolbabu. My jsme se ale rozhodli prozkoumat cestování i z  druhé strany a podívat se na Česko jakožto turistickou destinaci. Právě proto jsme pozvali Janka Rubeše,“ říká moderátor Filip Teller. Janek Rubeš osobně i svými pořady zachránil nejednoho turistu před neférovými taxikáři či směnárníky. Jeho pořad Honest Guide upozorňuje na turistické nástrahy Prahy a uvádí méně známé tipy a doporučení. Pořad vzniká v české verzi pro Stream.cz a v anglické verzi pro Stream International. Tu doplňují cizojazyčné titulky například v  korejštině, italštině, španělštině a portugalštině. Mezinárodní přesah Rubešovy tvorby potvrzují svým zájmem zahraniční turisté. Díl pořadu Honest Prague Guide s  názvem Prague’s worst tourist trap zaznamenal víc než milion přehrání a zájem zahraničních médií. Časopis Forbes Janka Rubeše v roce 2016 zařadil do žebříčku 30 pod 30, výběru třiceti nejtalentovanějších lidí v Česku, kteří ještě nedosáhli třiceti let. V roce 2017 získal cenu Osobnost roku v  rámci prestižní ankety Křišťálová lupa. „Janek Rubeš má procestovanou nejen Prahu, ale i další atraktivní destinace České republiky včetně Brna, takže i na jeho „krásy“ a záludnosti jistě dojde řeč,“ těší se Teller.

Druhý host březnové Tell or Show, Radek Jaroš, je nejúspěšnějším českým himálajským horolezcem. Specialista na expedice v malém počtu členů absolvuje výstupy výhradně bez použití kyslíkového přístroje a pomoci výškových nosičů. Jeho výstup na všech čtrnáct světových osmitisícovek není jen sportovním úspěchem, ale především příběhem velkého odhodlání. Souhrou nešťastných náhod utrpěl během sestupu z Annapurny v roce 2012 těžké omrzliny na většině prstů u nohou. I přes poměrně velmi rychlou zdravotní pomoc, sedm operací a obrovské úsilí doktorů, přišel o jedenáct článků prstů. Annapurna byla předposlední horou na jeho cestě za Korunou Himálaje. I přes handicap, který amputované prsty představují, se rozhodl, že svůj sen dokončí a v  roce 2014 úspěšně vystoupil na svoji čtrnáctou osmitisícovku, K2, horu, jež je mezi odborníky často označována jako nejnebezpečnější na světě. Radek Jaroš se tak zapsal do síně slávy světového horolezectví a stal se prvním Čechem a teprve patnáctým člověkem na světě, který získal Korunu Himálaje. „Radek Jaroš je skvělý sportovec, ale především inspirativní osobnost. Nedávno vystoupil na Aconcaguu, nejvyšší horu Jižní Ameriky a už mu zbývají jen dvě hory, aby vedle Koruny Himálaje získal i Korunu světa za zdolání nejvyšších hor všech kontinentů,“ říká dramaturg Tell or Show Matěj Randár.

Tell or Show jako vždy nabídne nejen atraktivní hosty a zajímavá témata, ale přidá i hravost, nápaditost a interakci s publikem. Právě tyto aspekty společně se scénickými prvky a situačním, často nekorektním, humorem odlišují tuto talk show od těch televizních. Zkušení vypravěči Janek Rubeš a Radek Jaroš se tak mohou těšit na nejedno překvapení. Tell or Show Cestou necestou bude předposledním dílem letošní sezóny. Ta poslední zavítá do Divadla Bolka Polívky 20. května a ponese název Gurmánská.

Výstavy na Špilberku v  roce 2019: sport, Trenck i umění

Muzeum města Brna chystá během roku 2019 spoustu výstav na hradě Špilberku a jednu i mimo něj. Návštěvníci poznají 150 let brněnského sportu, pravou tvář slavného barona Trencka i tvorbu slovenského architekta Weinwurma, uvidí také nejrůznější výtvarné umění.

Emil Pirchan st. (1844–1928) byl jedním z  nejvýznamnějších brněnských malířů 2. poloviny 19. století. Přestože dnes je téměř zapomenut, Brňané jeho díla znají např. z  galerie primátorů na Nové radnici. První novodobá výstava představí Pirchanovo dílo dnešní veřejnosti.

Nejvýraznějšího představitele architektonické avantgardy na Slovensku Friedricha Weinwurma (1885–1942) přiblíží monografická výstava připravená ve spolupráci se Slovenskou národní galerií. Poprvé v  Česku bude představena jeho tvorba i úvahy.

Hlavní výstava sezóny představí 150letou historii a úspěchy brněnského sportu. Zavzpomíná na  úspěšné sportovkyně a sportovce, ale také na první české a německé spolky v  době monarchie i  na  sokolské, orelské a další tělovýchovné jednoty v  éře republiky. Připomene i Zbrojovku a Kometu.

V  roce 1919 bylo k  městu Brnu připojeno 23 okolních obcí, čímž vzniklo tzv. Velké Brno. Město se tím zvětšilo téměř sedmkrát a počet obyvatel se zdvojnásobil. Otevřela se tím cesta k  mimořádnému rozvoji, kdy se z  Brna stala moderní metropole.

Petr Stanický: Zpřítomnění místa / 4. 7. až 1. 9.

Sochař Petr Stanický (1975) pracuje s  ocelí, dřevem a sklem, respektuje při tom tradici a paměť místa. K  vidění bude výběr z  jeho tvorby i site specific instalace z  pozinkovaných sítí, která rozvine prostor hranolové věže a gotické kaple na Špilberku.

270 let od smrti nejslavnějšího špilberského vězně barona Trencka představí výstava výsledky zkoumání jeho mumie odborníky Muzea města Brna a Masarykovy univerzity. K  vidění bude i unikátní fyzický a virtuální 3D model jeho tváře a postavy, která bude pohyblivá.

Brněnská výtvarnice Karla Hanušová ve své tvorbě slučuje umění obrazu i slova. Píše povídky i beletrii, sama tvoří trikové animované filmy, jejichž výtvarnost odkazuje k  dílu Jana Švankmajera či Karla Zemana, k  tomu vytváří obrazy, kresby a koláže.

Výstavy doplní i kulturní akce. 18. května to bude Muzejní noc a 7. a 8. září tradičně největší událost „Špilberk žije!“. Nabídku doplní i letní kino, koncerty, festival Provázek na hrad!, Letní shakespearovské slavnosti, Mezinárodní hudební festival Špilberk nebo představení Národního divadla Brno.

Moravská galerie obmění stálou expozici ART IS HERE – vystaví panelákové košile Kateřiny Šedé

Moravská galerie vystaví košile s  motivem líšeňských paneláků, které jsou součástí projektu Kateřiny Šedé Každej pes jiná ves z  roku 2007. Košile tenkrát rozeslala na adresy brněnského sídliště, aby vyprovokovala jejich obyvatele k  účasti na vernisáži v Moravské galerii. Kateřina Šedá se prostřednictvím svého výzkumu pokouší o nápravu jedinců, komunit i lokalit s  narušenými mezilidskými vztahy, jak ukazuje i úspěšný projekt UNES-CO, kterým prezentovala Českou republiku na architektonickém bienále v  Benátkách. Zakoupení výstavní verze projektu Každej pes jiná ves patřilo mezi nejdůležitější akvizice Moravské galerie v  Brně za loňský rok a stane se součástí expozice ART IS HERE v  Pražákově paláci.

Projekt Kateřiny Šedé Každej pes jiná ves měl premiéru v  Moravské galerii v  roce 2007 v  prostoru Atria v  Pražákově paláci. Následně se s  ním umělkyně prezentovala na prestižní mezinárodní přehlídce Documenta 12 v  německém Kasselu. Kateřina Šedá si vytvořila opsáním jmen ze zvonků adresář tisíce rodin z brněnského sídliště Nová Líšeň, kterým následně zaslala košile s motivy barevných fasád paneláků, v  nichž vybrané rodiny bydlí. Jako adresáty a odesílatele uváděla jednotlivé obyvatele sídliště, čímž vytvořila dvojice navzájem neznámých lidí. Všichni adresáti poté dostali pozvání na vernisáž v Moravské galerii. Kateřina Šedá se brání označení umělkyně, zajímají ji vztahy mezi lidmi i uvnitř nejrůznějších společenství a jejich možná změna k  lepšímu.

Do výstavní dramaturgie Moravské galerie se projekt Každej pes jiná ves vrátil prostřednictvím výstavy Paneland: Největší československý experiment, která se mimo jiné věnovala i umělecké reflexi panelových sídlišť. Posléze galerie výstavní soubor Kateřiny Šedé zakoupila a nyní se dočkal vystavení v  rámci dlouhodobé expozice nového umění ART IS HERE v  Pražákově paláci.
„Po třech letech od otevření expozice dochází k  jejímu plánovanému posunu směrem k  současnosti – prezentaci neo-avantgardních principů konfrontujeme s  aktuálními uměleckými pozicemi. Zmiňované dílo Kateřiny Šedé bude v  blízké době následovat například projekt Barbory Klímové Replaced z  roku 2006,“ dodává šéfkurátor Moravské galerie Ondřej Chrobák.

Noc bláznů

Recenze

Jestli jste se nikdy nezbláznili, o moc jste přišli. Mohli jste se třeba stát slavnými herci. Tak takhle nějak vyznívá hra Noc bláznů, kterou právě spáchali v Mahenově divadle. Ono skutečně hrát nějakou roli není jen tak, člověk musí tak trochu šílet, aby mu diváci věřili.

Ne, samozřejmě si dělám legraci, ale ta parta na jevišti hraje své blázny tak přesvědčivě, že najednou je celý svět pro vás blázinec a všichni cvokaři v něm jsou ti největší cvoci. Však také autor tvrdí, že svět za zdmi léčebny je mnohem šílenější než ten uvnitř. Asi to tak trochu všichni víme, protože se s oblibou bláznům smějeme a děláme si z nich legraci. Heč, nás tam ještě nešoupli! A také proto jsou role bláznů tak vděčné a tak snadno se hrají, i když udělat povedenou komedii je všechno jiné, jen ne legrace, jak zase tvrdí režisér.

A tohleto povedená komedie skutečně je a nasmějete se na ní tak, jak jste se pěkně dlouho v Mahence nezasmáli. Ta parta kolem Romana Blumaiera, který je skvělý jako obyčejně a jeho počáteční nesmělost je neuvěřitelně uvěřitelná, srandu roztáčí ve velkém stylu, i když žádný z nich se na jevišti nechechtá. O to víc se chechtá publikum. Tomáš Šulaj dělá blázna, jaký by mnoha jiným mimo zdi léčebny jako z oka vypadl, afektovaného a průbojného, co má své sny, které chce stůj co stůj vyplnit, Martin Sláma s Martinem Siničákem mu zdatně, i když tichounce a nesměle sekundují, jen si vzpomeňte na Saturnina posledně jmenovaného, a Tereza Groszmannová je naprosto neskutečně šílená panička puntičkářka s vyčesaným drdolem, co počítá kroky, zatímco druhé ženy na jevišti, například Isabela Smečková Bencová nebo Annette Nesvadbová šílí nenápadně, moderně a emancipovaně tak, jak to běžně vídáte na ulici. Já třeba pár takových znám a to mne ještě do cvokárny nestrčili.

Už sama pakárna je místo děje, zdevastovaný vypuštěný bazén, ve kterém se má hrát. Všichni mají obuté růžové dřeváky z plastu a vůbec nepoznáte, že jde o Austrálii, neboť blázinec je nadčasový a nadregionální. Jen zmínky o demonstraci proti válce v Afghánistánu děj posouvají do současnosti.

Abych řekl pravdu, mnohdy jsem pěkný blázen a vyvádím, že… ale to by bylo dlouhé a nudné. Tak se raději zasměji jiným cvokům, třeba právě takovým, jací řádí na jevišti Mahenky. Jsou báječní a ty jejich fórky jsou vlastně taková malá moudra, jako třeba toto, které mi uvízlo v paměti, protože nic podobného jsem ještě nikde neslyšel, a tak je použiji v některé ze svých povídek, abych je více zpopularizoval: Ženy jsou trest Boží za onanii.

A nelitujte, že jste nebyli na premiéře, tato hra bude zrovna jako víno čím dál lepší. Herci si ji dotvoří k humoru svému.

Vratislav Mlčoch

Startuje DANK TOUR 2019: Paulie Garand & Kenny Rough & hosté live v  nové show!

Rapper a producent Paulie Garand se na české hudební scéně s  úspěchem pohybuje už téměř patnáct let. Poprvé se do širšího povědomí zapsal v  roce 2006 demem Mozoly a nejnovějším zářezem je album DANK, které spolu s dvorním producentem Kenny Roughem vydali vloni koncem listopadu. A s  novým rokem je tady jeho live verze!  Jedenáct klubů po celé republice – poprvé 31. ledna v  pražském Lucerna Music Baru, naposledy 29. března v  klubu Fabric v  Ostravě. Supportovat na stagi bude jako vždy Roseck, na šesti zastávkách se přidá další kolega z Ty Nikdy Labelu – Matys a pokaždé budou k  mání CD, tour merch, vinyly. Vstupenky jsou v  prodeji na https://goout.net/en/artists/paulie-garand/adff/

„Čeká nás velká tour k nový desce DANK a fans se můžou těšit na zbrusu novou show, Kennyho saxofon, projekci na stagi a několik hostů z alba, který nebudou chybět na křtech v Praze a Liberci,“ vzkazuje Paulie Garand.

Paulie Garand (vlastním jménem Pavel Harant, *17. října 1987, Liberec) se výrazně prosadil s kapelou BPM, s níž vydal desky Slova (2007) a Horizonty (2009) – ověnčenou cenou Akademie populární hudby v kategorii Hip-Hop a RnB. Po komerčním úspěchu obou alb se členové BPM rozhodli fungovat sólo a Paulie se nedlouho na to dostal k vydavatelství Ty Nikdy Label.

DANK má v  pořadí Paulieho sólových alb číslo 6. Předcházeli mu Harant (2010), V hlavní roli (2012), Molo (2014), Boomerang (2015) a před dvěma lety Nirvana. Všechny desky se vyznačují Paulieho osobitým stylem kombinujícím různorodou mozaiku nálad. Od vážných skladeb přes kritiku až po odlehčená témata. Molo, La Familia, Boomerang, Tuláci, Hladina, Pavučina lží, L.B.C., Play… a samozřejmě Runway, podle počtu views jeden z nejúspěšnější videosinglů, to jsou asi nejznámější Paulieho pecky. Pozornost vzbuzují i jeho další aktivity. Vedle rapu a produkce se Paulie Garand věnuje filmařině a natáčení videoklipů. Navíc je autorem vlastní oděvní značky Garand Brand, kterou založil v roce 2013.

DANK TOUR 2019:

8. 2.  Olomouc – SKlub

15. 2.  Plzeň – Papírna

16. 2.  Brno – Fléda

22. 2.  Zlín – Fénix

23. 2.  Havlíčkův Brod – Black Storm

5. 3.  Praha – Lucerna Music Bar

8. 3.  České Budějovice – K2

15. 3.  Liberec – Golf Bar

22. 3.  Jihlava – Soul Club

23. 3.  Mariánské Lázně – D-Club

29. 3.  Ostrava – Fabric

Poslední loď

Recenze

Napsal bych o tomto muzikálu, je jde o událost století, ale to bych přeháněl, neboť u nás se muzikály tak dlouho nehrají a zase až takový pamětník nejsem. Rovněž tak nemohu tušit, co dalšího se na jevištích ještě objeví. Ale zíral jsem a se mnou celé Brno, co pan ředitel Moša přivezl a zrežíroval na jevišti Městského divadla Brno.

Už Stingova hudba, hraná neúplným symfonickým orchestrem pod vedením Dana Kalouska, z muzikálu dělá něco na způsob moderní opery, kdyby tedy moderní opery měly poslouchatelnou a vstřícnou hudbu, plnou hudebních nápadů, melodií a jiskry. A zpěv? Panebože, ten zpěv! Nádherné písně zazpívané tak, jak nebývá v muzikálech slýcháno. Nevěřil jsem svým uším, co herci v MdB se svými hlasivkami dokáží zapět. To prostě musíte slyšet, to se vypsat nedá.

A děj? Místo slaboduchých limonád na úrovni červené knihovny je zde moderní román o sociální krizi v malém anglickém městě, kde zavírají jediný veliký podnik, živící celé město, protože staví lodě mnohem dráž než konkurence jinde ve světě. Ano, doba Železné lady, která očistila Spojené království od balastu, nastřádaného za předchozích slabošských labouristických vlád, a postavila ji na vlastní nohy. Bolelo to, tuze to bolelo, ale Britové to zvládli. Oni totiž chápou jaksi sami od sebe, že svoboda je hlavně zodpovědnost, disciplina a respekt k druhým, teprve pak to všechno ostatní. To je naučila nepřetržitá tisíciletá tradice svobody.

Vlastně už jsem implicitně naznačil, že i když jde o těžce manuálně pracující postavy, neuslyšíte žádné přiblble rudé kecy, jakých ti starší z nás mají ještě plné uši z totáče. Kecy, které lidem vzaly z rukou pracovní nástroje a nahradily je transparenty. Zde je to naopak. Ti prostí lidé se vzepřou vládní moci a všem natruc dokončí svou poslední loď, na kterou jsou právem pyšní, a spustí ji na vodu. Jsou nezastavitelní. Ano, zopakuji, NEZASTAVITELNÍ.

Jde o zvláštní směsici urputnosti, zaťatosti a nezastavitelnosti, která Angličanům umožnila vybudovat impérium rozprostírající se po úplně všech kontinentech zeměkoule, a která umožnila jenom jedinému národu, aby jim přerostl přes hlavu – obyvatelům USA, tedy zase Angličanům. Možná jsou i jiné národy, které oplývají tímtéž, a já jistá tušení mám, ale ty ještě čekají na svou příležitost. Ale to jsem odbočil.

Do hlavního příběhu se míchá ještě druhý, tak trochu neuvěřitelný, ale hluboce lidský příběh o námořníkovi, který coby mladíček utekl před tátou od své lásky na moře a nedal o sobě vědět po dlouhatánských sedmnáct let. Ani slůvko. Pak se najednou vrátí a zírá, že doma má kromě své dávné lásky ještě sedmnáctiletou dceru, která se potatila a právě se chystá zdrhnout od mámy do Londýna, aby tam nahrála svou první desku. Ti tři, vlastně pět, protože kromě dospělých současně vystupují ještě oni v sedmnácti, zahrají dojímavý příběh o stavění se na vlastní nohy, vlastně paralelní k celobritskému stavění se na vlastní nohy. Tak trefný, že jsem musel potlačovat nutkání, abych nešťouchal do své vnučky, která právě prožívá něco podobného. Ale vlastně to nebylo třeba, protože sledovala děj že ani nedutala.

Nedokončím, jak se příběhy šmodrchaly a pak dopadly, abych vás neošidil o pointu. Pointu v duchu angloamerických postav silných mužů a ještě silnějších žen, kteří nakonec učiní, co je správné a nutné. Neboť jedině matky samoživitelky, švábi a připosránci přežijí všechno, jak zazní z jeviště. A ten, který neriskuje, sice nic neztratí, ale ani nic nezíská.

Kontinentální premiéra, která by měla sloužit jako mustr pro ostatní divadla, ano, takovou pověst má Městské divadlo Brno, dopadla na výtečnou. Scéna Christophera Weyerse, která vynalézavě střídala jeden obraz za druhým, kostýmy Andrey Kučerové, které byly málem cítit potem, pivem a levnou whisky, nádherné projekce Petra Hlouška dotvářející scénu a choreografie Michala Matěje, vynalézavě imitující anglické lidové tance, to všechno do sebe zapadalo jako kolečka v hodinkách, perfektně zdesignovaných režisérem Stanislavem Mošou. No a herci, samozřejmě herci, kteří podali životní výkony. Všichni, úplně všichni bez výjimky, včetně těch nejmenších štěků.

A přestože celý muzikál je o těžce manuálně pracujících lidech, nemusíte se bát, že vám na dlaních naskáčí mozoly. Leda snad od frenetického potlesku během hry a nekončících standing ovations na závěr.

No a já jsem si dokonce odnesl ponaučení, což se mi u muzikálu ještě nestalo: Má smysl dokončit rozdělanou práci, i když se to zdá být zbytečné. Posílí mne to napříště.

Vratislav Mlčoch

Labutí jezero

Recenze

Balet, tedy především klasický balet, by měl být ztělesněním krásy. Nádhery hudby, půvabu lidských těl, jejich gest a pohybů, a v neposlední řadě i vznosnosti kostýmů a scénické výpravy. Když cokoliv z toho pokulhává nebo úplně chybí, není to prostě ono. My tu krásu nutně potřebujeme, aby prozářila naše všední, dosti rmutné životy. Toto všichni velcí tvůrci chápali a respektovali a proto bývá v jejich dílech dosti prostoru pro všelijaké slavnosti či jiné příležitosti, aby krása měla dostatek prostoru pro vyniknutí.

Jen podotknu, že moderní, výrazový balet jde po nádheře příběhu, který vypráví jinými prostředky.

Výše uvedené chápalo i minulé vedení města Brna a proto poskytlo Národnímu divadlu Brno velkorysou dotaci na pořízení nové výpravy pro klasická baletní díla, která má na repertoáru. Především pro Labutí jezero, které už sto let krášlí v různých provedeních a výpravách všední život města. Nebudu vás napínat a napíši rovnou, že tým NdB onu dotaci využil skvěle a to, co předvedl divákům při premiéře, nám všem bralo dech. Tedy, upřímně, některým naopak dodalo do plic nadbytek vzduchu pro obdivné výkřiky.

Pokud chcete přestat číst, protože se domníváte, že Labutí jezero znáte dokonale z dřívějška, tak se pletete. Zde je všechno jiné, dokonce i hudba. Pan dirigent Robert Kružík totiž opustil rozvláčná tempa, kterými se předtím hrálo na přání tanečníků, a vrátil se ke skladatelem předepsaným rychlejším tempům, které hudbě vrátily jiskru, výraz a dynamiku. A tanečníci všechno v pohodě stíhali.

„Mluvte, hovořte k sobě,“ nabádal tanečníky choreograf představení Robert Strajner a rada to byla výtečná, neboť jejich gesta tak nabyla na srozumitelnosti. A nejen to, návrat k původní choreografii podle Mariuse Petipy a Lva Ivanova se ukázal být šťastným tahem, protože novější úpravy tak docela neseděly s koncepcí konce 19. století a páně Čajkovského hudbou.

Všechny ostatní věci jsou prostě lahůdka a potěšení pro oči. Nestačí sladovat jen eleganci těl, půvab gest a nádheru tance, ale dejte pozor i na jemný barevný souzvuk a sladěnost kostýmů a scény, vše držené v teplých barevných odstínech začínajícího podzimu, kdy ještě rozklad hýří sytě lomenými tóny pálené sieny a umbry a svítí jemnými žlutěmi okrů. Příroda na scéně je ladná, tak jak dokáží být alpská jezera pod strmými štíty hor, na jejichž úpatí se krčí drobná lidská obydlí a věže kostelíků. S nimi kontrastuje neoklasicistní nádhera knížecího paláce, v jehož prostorách se právě odehrává velkolepá slavnost s rafinovaným půvabem bohatých kostýmů jak dam, tak i kavalírů.

Prostě kostýmy Romana Šolce a scéna Petera Horna, který dělal mimo jiné brněnského Louskáčka, jsou něco nevídaného a neslýchaného. Kdo by nechtěl být účasten takové slavnosti, obzvláště když vás povznáší Čakovského hudba, na které čas nezanechal stopy a která hýří sytou nádherou tónů a melodií.

To si prostě nesmíte nechat ujít, to by byla škoda nesmírná, především pro vás.

Romantický příběh z časů, kdy úspěch v lásce byl otázkou života či smrti, zaujme i dnes. Ono to ve skutečnosti nebylo tak žhavé, tedy většinou ne, ve skutečnosti šlo o pózu literátů, ale i ta je dnes pryč. Neúspěch v lásce už není osudová tragédie, ale bolestná záležitost, která sice bolívá převelice, ale nakonec přebolí a člověk, muž či žena, se po čase oklepe a pokračuje v krasojízdě. Nicméně takový příběh nás dodnes dojímá právě svou definitivou.

Další knížecí slavnost na začátku druhého dějství, slavnost z časů, kdy noblesní způsoby a elegance oděvů byly vším, z časů, kdy panovníci se bavívali tanci a slavnostmi svých poddaných, jejich kroje nevyjímaje. A o oděvy zde jde především, ty zastiňují dokonce i nádheru a dynamičnost tanců. Nádhera krojů a vyumělkovanost slavnostních rób přímo bije do očí. Jen si představte Černou labuť v sytě teplé černi, bohatě zdobené zlatem a rudou blyštivostí rubínů, něco takového nelze pominout. Taková róba vynikne i na pozadí vesele pestrých lidových krojů, které svou barevnou hýřivostí se snažily vyrovnat oděvům šlechty.

A nakonec návrat do lesní tišiny, kde bílé labutě tančí svá smutná loučení se svou družkou, která neobstála v dravé soutěži s rafinovanými úskoky skutečných žen. I když se princ Siegfried k ní kajícně vrací, kletbě to nestačí a dokonce nestačí ani to, že přemůže zlého čaroděje. Ale náznak smrti, velmi jemně podaný a krásně zatančený, vás sice dojme, ale nerozesmutní tak, abyste nakonec neocenili parádu celého představení. Čajkovského genialita a genialita jeho choreografů spočívá především v tom, že smutné pasáže jsou ještě o poznání krásnější a dojímavější než ty veselé, pohodové.

A děti, kterými se hlediště jen hemžilo? Dívky si o přestávce zkoušely, zda by obstály mezi dospělými tanečnicemi a mnohé k tomu neměly daleko.

Vratislav Mlčoch